Ne každý chce být všeumělem. V dnešním marketingovém a zdravotním prostředí je dokonce často vnímáno jako výhoda nosit roli specialisty. To je možná jeden z faktorů, které ženou experty do věku specializace.
Podobně jako jiné obory zdravotní péče se i optometrie dnes směřuje k tomuto trendu specializace, který mnozí na trhu vnímají jako rozlišovací prvek pro praxi, způsob, jak sloužit pacientům v širším smyslu, a trend spojený s rostoucím zájmem optometristů o praktikování lékařské péče o zrak, jelikož se rozsah praxe rozšiřuje.
„Trend specializace je často výsledkem pravidla alokace peněženky. Jednoduše řečeno, pravidlo alokace peněženky spočívá v tom, že každá osoba/pacient má určitou částku peněz, kterou každý rok utratí za lékařskou péči,“ řekl Mark Wright, OD, profesionální redaktor časopisu Review of Optometric Business.
Dodal: „Běžným příkladem, který se v praxi stává pacientovi s diagnózou suchého oka, je, že dostane seznam věcí, které chce sbalit: kupte si tyto oční kapky v lékárně, tuto oční masku z této webové stránky a tak dále. Otázkou pro praxi je, jak maximalizovat, kolik z těchto peněz by se dalo v praxi utratit.“
„V tomto případě je třeba zvážit, zda by se oční kapky a oční maska daly zakoupit v ordinaci, a ne aby pacient musel jít jinam?“ zeptal se Wright.
Dnešní optometristé také berou v úvahu skutečnost, že v dnešním každodenním životě pacienti změnili způsob, jakým používají své oči, a to zejména v důsledku zvýšeného času stráveného u obrazovek. V důsledku toho optometristé, zejména ti, kteří ošetřují pacienty v soukromých ordinacích, aktivněji zvažují nebo dokonce přidávají specializace, aby řešili dnešní měnící se a specifičtější potřeby pacientů.
Podle Wrighta je tento koncept, když se na něj zamyslíme v širším kontextu, obecnou praxí, která identifikuje pacienta se syndromem suchého oka. Dělají pacienta víc než jen diagnostikují, nebo jdou dál a léčí ho? Pravidlo alokace peněženky říká, že pokud je to možné, měli by pacienta léčit, spíše než ho posílat někomu nebo někam, kde by utratil ty další peníze, které stejně utratí.
„Tento princip můžete aplikovat na jakoukoli praxi, která nabízí specializaci,“ dodal.
Než se praxe přesune do určité specializace, je důležité, aby operační terapeuti prozkoumali a analyzovali různé dostupné způsoby, jak praxi rozvíjet. Často je nejlepším začátkem zeptat se jiných zkušených zkušených terapeutů (ECP), kteří se již v dané potenciální specializaci angažují. Další možností je podívat se na aktuální trendy v oboru, demografické údaje trhu a interní profesní a obchodní cíle, aby se určila optimální volba.
Existuje ještě jedna myšlenka specializace, a to praxe, která se zabývá pouze specializovanou oblastí. To je často možnost pro operatéry, kteří se nechtějí zabývat „pacienty z chleba s máslem,“ řekl Wright. „Chtějí se zabývat pouze lidmi, kteří specializaci potřebují. Tato praxe, místo aby musela prověřovat mnoho nízkoplatících pacientů, aby našla pacienty, kteří potřebují péči vyšší úrovně, nechává to za sebe dělat jiné praxe. Specializované praxe by pak, pokud správně nacení svůj produkt, měly generovat vyšší hrubý příjem a vyšší čistý zisk než všeobecná praxe, a to i při práci pouze s pacienty, které chtějí.“
Dodal však, že tato metoda praxe může nastolit problém, že mnoho ordinací, které nabízejí specializované služby, nestanovuje ceny svých produktů odpovídajícím způsobem. „Nejčastější chybou je hrubé podhodnocení produktu.“
Přesto je tu také faktor mladších oftalmologů, kteří se zdají být více nakloněni k rozšíření konceptu specializace do své všeobecné praxe, nebo dokonce k vytvoření zcela specializované praxe. Touto cestou se řada oftalmologů řídí již mnoho let. Ti oftalmologové, kteří se rozhodnou pro specializaci, to dělají jako způsob, jak se odlišit a odlišit svou praxi.
Jak ale někteří operační lékaři zjistili, specializace není pro každého. „Navzdory lákavosti specializace většina operačních lékařů zůstává generalisty a věří, že jít doširoka než do hloubky je praktičtější strategií k úspěchu,“ řekl Wright.